Pátek

Mám za sebou další den. Po velikém přemýšlení jsem se rozhodla, že se tady s Vámi podělím o všechny svoje myšlenky, které momentálně prožívám. Asi mě k tomu donutili Vaše vzkazy a diskuze, které tady vznikají.

Můj celej den je o tom, že jenom ležím a spím. Když si vezmu Neurol (beru 25) je mi hnedle lépe - jakoby ten žaludek odejde do povzdálí.

Caesárka si vůbec nevšímám, jednak mě starost o něj vysiluje, a jednak si myslím, že má toho plný brejle, když mě pořád vidí nad mísou.

O všechno se teď stará manžel. I o venčení psa. A to má teď zkouškový období a vzal si v práci kvůli škole 14 dní dovolenou (chudáček, určitě se mu dobře učí, když vídí plahočící se stín po bytě).

Já opravdu jen přežívám. A používám to slovo záměrně. Tohle, co se mi děje, není důstojný život. Buď ležím v obýváku, nebo se přesunu do ložnice. Každý takový přesun mě hodně vyčerpá. Zkuste to proložit zvracením, kdy se neskutečně dávím a asi pocítíte, jak mi je.

Víte, milí čtenáři, pravda je taková, že umírám. Není to o tom, že bych vzdala svůj boj, je to holý fakt. A tak jsem požádala manžela, abychom uspořádali pár věcí, nadiktovala jsem mu seznam, co je všechno potřeba zařídit, udělat. Každej den se potkávám s rodinou, chodí za mnou mamka, taťka, brácha, jezdí za mnou nejlepší kamarádka z Prahy. I když věděj, že jsem unavená, nemají problém si se mnou lehnout do ložnice, ležet vedle mě a držet mě za ruku. Když to na nás přijde, pláčeme.

Tak ráda bych Vám napsala jiné zprávy, povzbuzující - nicméně vždycky jsem byla upřímná - a jak se věci mají jednodušše vycítíte.

Přišel mi krásnej dopis od Zdeňky H. z Rozhozce - moc Ti Zdeni děkuji. Vaše dopisy mi také dělají radost.

Víte, co bych teď udělala nejradši? Zakousla se do mastný václavský klobásy s horčicí a křenem a na posezení ji sežrala :-) Takový mám já chutě :-) hihihihi.

Prosím, nezoufejte a radujte se ze života. Umírání k životu neodmyslitelně patří. Mám velice těžkou formu rakoviny, ve finále to vůbec není o dietě - ten žaludek Vám prostě vypoví službu. 

A na závěr slova od mojí paní onkoložky (snad se nebude zlobit, že jsem je sem vložila). Ony totiž vystihují přesně to, jak to cítím a vnímám i já. Mějte se rádi :-)

"Milá Pavlo, do svých 33 let jste na svět přinesla hrozně moc nového, jako to většina lidí na světě nezvládne ani za sto let. A ještě hodně přinesete, ať už jste nemocná nebo ne, koneckonců, tahle nemoc s Vámi má společného jen to, že trápí Vaše tělo. Ale duši, tu neumoří prostě nikdy. NIKDY v pravém slova smyslu, vždyť už teď je z Vaší duše velký kus v srdcích v každém z nás - všech kolem Vás. Pavlo, máme Vás všichni moc rádi, držíme palce, bojujeme s Vámi."