Kouzelná karta

Přišel mi nádherný dopis od čtenářky Zuzky, ve kterém mi poslala svoji kartu pro štěstí :-) Toto gesto mě neskutečně dojalo, pobrečela jsem si a kartu si zandala do peněženky :-) Zuzko, děkuji Ti.

Hodně se mě v emailech ptáte na manžela. Co bych Vám o něm tedy pověděla? Myslím, že on a moje mamka moji nemoc berou nejhůře z celé rodiny. Manžel to má o to těžší, že mě každý den vidí, spí vedle mě, prochází se mnou bolesti břicha, zvracení, pocity, nervy, stresy, radost, strach, štěstí, prostě všechno. Nedává to na sobě moc znát, on je oproti mě velice introvertní. Cítím, že mě miluje, že se snaží být v pohodě, že dělá maximum. Zároveň cítím jeho strach, pokaždé když mě obejme, nebo mě pohladí. Ví, že mě těší, když se mu daří v práci, tak se snaží a chytá opilce za volantem jedna radost. Pak je vyhlášen jako nejlepší na celém oddělení :-) a to byste nevěřili, jak mě to nabíjí. Jsem v tu chvíli šťastná, že je tak šikovný a jsem na něj hrdá.

Asi nejtěžší pro něj bylo vyrovnat se s faktem, že děti asi nebudou. Můj manžel si totiž od prvního osudového dne, kdy jsme se potkali, přál miminko :-) no a dál už to znáte - já to pořád odkládala, a ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že ano - místo miminka přišla rakovina :-( hold, takový je někdy život. VTIPNÝ AŽ K POPUKÁNÍ :-)

Chci napsat, že i když tady moc nepíšu o pocitech mojich nejbližších, můžete mi věřit, že všichni jsou z toho na psýchu a všichni se bojí. Ale naučila jsem je o všem (myslím o nemoci) otevřeně mluvit, když je potřeba, popláčeme si, uvolníme energii a jdeme dál.

Já nebudu sedět v koutě a čekat na bůh ví co, ale ani oni. Jsme tady a teď a teď se radujeme ze života.